Kutnohorský poutník aneb Kutnou Horou ze všech stran

Netradiční průvodce městem si všímá nejen dějin a kultury města, významných i méně významných historických památek, ale i osobitého koloritu města, životního prostředí, lidských osudů i různých kuriozit. Kutnohorský poutník je knihou, jež doplňuje 43 vhodně zvolených a obsahově promyšlených procházek zajímavým vyprávěním o historii jednotlivých lokalit, budov i dalších pozoruhodných objektů. Kromě nezbytných historických údajů tak před čtenářem přímo ožívají pestré a v mnohém směru unikátní dějiny královského horního města, považovaného za klenot českého království. Bez nadsázky lze toto dílo charakterizovat jako knihu příběhů a malé dějiny Kutné Hory v jedné podobě. Na obzoru se zjevuje silueta krásného města. Ať se k němu blížíme z kterékoli strany, vítá nás vztyčený prst věže chrámu svatého Jakuba a do dálky se zablesknou strany velechrámu svaté Barbory. Půda pod našima nohama ožije, protože kámen tohoto města neopracovávaly lidské ruce pouze do výšky, ale i do hlubin země. Bájná „hora stříbra“ přitahovala příchozí nejen z království, ale i z celé střední Evropy; patřili sem jak ti, které o třetí hodině ranní svolával k nevděčné práci pod zemí zvon Sedmerník, tak lidé od hutí i od mincířských lůnů, otcové města a duchovní správci, kupci a řemeslníci, slavní umělci, ale i četní dobrodruhové, malí i velcí taškáři s úředním posvěcením i bez něho, hráči na kole Fortuny, členové družiny Bakchovy. Někteří nemuseli přicházet, ale putovali rodnými ulicemi: Mikuláš Dačický mezi kamennými zdmi hledal dobrodružství a ke stáru zaklel život města do svých Pamětí. Josef Kajetán Tyl se toulal údolím Vrchlice a nalézal zde slova české hymny. Jiří Orten ozdobil ulice svými verši, Felixi Jeneweinovi se zde zjevovaly první obrazy. Město je prodchnuto dramatickou minulostí. Poznat lépe jeho tvář znamená znovuprožít část jeho osudu, vytvořit si osobní mapu spletitých ulic, ne pouze odškrtnout v cestovním deníku tři čtyři nejvýznamnější památky. Tématem této knížky je po městě chodit a o životě města přemýšlet. Vydat se na pouť, ke které patří i bloudění, nenadálá setkání, překvapení a návraty. Barokní kronikář páter Jan Kořínek nám již dávno sdělil, že Kutná Hora „na místě veselém, rozličným ovocem oplývajícím leží. Jak slunéčko na hory vzejde, celý den ji osvěcuje a papršlky svými zahřívá“. Kdo by se takovým městem rád netoulal, kdo by se sem rád nevracel?