Prkýnka na maso jsme uřízli

Kniha se věnuje počátkům ježdění na skateboardu v Čechách od poloviny 70. let minulého století do roku 1990. Autoři v ní vycházejí z rozhovorů s pamětníky dob, kdy se na prknech jezdili z dnešního pohledu nezvyklé disciplíny jako slalom či skok do výšky.

"Skejťáci byli speciální partička. To byla naše svoboda. Policajti do nás nerejpali, protože jsme dělali sport. Nebo víceméně nerejpali. Měl jsi svůj klid a měl jsi svůj svět. My nebyli politický, ale bavilo nás to, měli jsme dobrou partu a zažívali jsme věci. Fotbal dělal každej," praví hvězda českého předrevolučního skateboardingu Petr Pletánek v nové výpravné knize Prkýnka na maso jsme uřízli. Tým pod vedením Martiny Overstreet a Michala Nanoru, kteří v roce 2010 vydali oceňované portfolio vizuálního stylu české hudební scény Zde jsou psi, důkladně ohledává často neuvěřitelné počátky české skejtové subkultury.

"Tenkrát jsme si všechno dělali sami, jezdili jsme, organizovali, to bylo na tom zajímavý. Dneska když něco chceš, tak si to koupíš. Dlouhá chvíle. A to byl ten spirit," pokračuje Pletánek. Spirit sportu, který byl v polovině 70. let tak nový, za železnou oponou i v západní Evropě, že ještě ani nevěděl, jestli bude víc sportem, nebo životním stylem, jestli na skateboardu budou jezdit karlovarští číšníci, prachatické máničky, nebo pražští pankáči, jestli se na něm bude závodit, nebo spíš se jen tak vozit po ulici. Jestli skejťáci budou městská guerilla, nebo asfaltoví atleti, jak zpívají Beach Boys.

Kniha, která vznikla důmyslným sestřihem mnoha hodin rozhovorů s dvaceti pamětníky, ale postihuje subkulturu i z mnoha dalších hledisek než jen vztahu k režimu. Jedenáct tematických kapitol sleduje, jak k místním nadšencům pronikaly informace, jejich první pokusy s technikou, alkoholem i bermudami z ubrusu a spartakiádními "toníky" barvenými v hrnci na knedlíky. "Prkna zbouchaný z kolečkovejch bruslí, že jo. Prkýnka na maso jsme uřízli a jezdilo se. Ono to teda vůbec nejelo. Člověk do toho kopnul a ono to nejelo," popisuje začátky Robert Thiele.

"Snažili jsme se, aby si kniha zachovala přesnost, ale nezůstala v kabinetu. Texty jsme stříhali tak, aby vedle výpovědi o kultuře a době, se taky četly jako příběh. Máte tam milovníka, máte tam rachitika, co si myslí, že ho nikdo nechce... Přemejšlim, že by ta knížka byla dobrá i jako muzikál," říká Nanoru. Mezi zpovídanými jsou dnešní herec a divadelník Petr Forman, pozdější pionýr českého snowboardingu Luděk Váša, legendární skejťák a frontman punkové kapely Suchý mozky Ivan Zobák Pelikán, senátor a starosta Božího Daru Jan Horník, ředitel divadla Minor Zdeněk Pecháček nebo rekordmani a synové spisovatele Vladimíra Thieleho, Simon a Robert Thieleovi.

Podstatnou roli v knize hraje promyšlená grafická úprava zacházející s významy jednotlivých promluv hrdinů. "A máte tam 250 nepochopitelně cool fotografií, které rozpláčou každého, kdo se kdy jen ohlédnul za plastovou rybou nebo longboardem," pokračuje Nanoru. Výběr fotek vypráví příběh skateboardingu v ČSSR paralelně a vlastním jazykem. Je to tedy historická kniha převlečená za stylovou listovačku, nebo stylová listovačka převlečená za historickou knihu? Těžko říct. Strukturou připomíná filmový dokument a ačkoli srovnávání s americkým filmem popisujícím počátky skateboardingu v Kalifornii Dogtown and Z-Boys (2001) nejsou zcela na místě, určitě se jim nevyhne. Fotky, na kterých se neskutečně styloví skejťáci odrážejí od všudypřítomných šedých bund, estébáckých baloňáků, embéček a nápisů Ovoce-Zelenina ukazují na něco mezi Z-Boys a Vesničkou mou střediskovou.

Prkýnka na maso tak téma otevírají i člověku mimo skejt, a to hlavně, co se týče stylu v době, kdy se vaše Klout skóre měřilo v U-rampě na Strahově. Prkna a značky, skejt jako zárodek urban kultury v českém kontextu, byly důvod proč skejt autory přitahoval. V té době, jak píše v doslovu Nanoru, byly "značky, dneska známka konformity, symbolickým odporem, obžalobou, a jejich používání vyjadřovalo příslušnost ke skupině rebelů". Skejt se vymezoval "spotřebou spíš než jejím odmítnutím. Svoje DIY bral jako výhodu, ale každej chtěl ‚origo'. Nenavazoval na folk, na hippies, nevázal se na přírodu, idealismus a minulost, ale na město, konzum, technologii a budoucnost. Zároveň byl dost daleko veksláctví a nejvýraznější sympatická skupina na tuhle stranu od Diskopříběhu. Složitě si vyjednával svoji pozici k institucím i k hardcoru a punku, nevěděl, jestli je cool trénovat. Ale vlastní prkno bylo od začátku jednoznačně designový objekt, fetiš, a později i výjimečný graficky?/reklamní nosič. Už tehdy všechno směřovalo k tomu, aby dnešní obchod se skejtem byly jen z desetiny desky, trucky a kolečka a z 90 % oblečení, čepice a boty. Kdo tehdy věděl, že urban a streetwear bude sportovní oblečení neurčené ke sportování?" ptá se Nanoru. Víc než tehdejší hudební alternativa a underground tak skejt předznamenal současné chápání subkultur.

Historici podobná témata zatím spíš přehlíželi a současné české zkoumání subkultur se zaměřuje většinou do oblasti hudby, a tak kniha, které autoři říkají "nespolehlivé dějiny" nebo "starý zákon" českého skateboardingu, prezentuje na pěti stech stranách vcelku bezprecedentní anatomii historické subkultury, společně s příběhem vývoje desítky postav ve zvláštní době, vyprávěným jejich vlastním jazykem.