Pohádka o poslední myšlence
Český čtenář zná Edgara Hilsenratha jako autora děsivě groteskního románu Nácek a holič — touto satirou o holocaustu, která je všechno, jen ne politicky korektní, Hilsenrath v Německu naboural zažité poválečné klišé o německo-židovských vztazích a získal pověst kontroverzního autora.
Edgar Hilsenrath je však nejen kontroverzní autor, ale především strhující vypravěč, jehož románová řeč se valí jako proud řeky. Je tomu tak i v Pohádce o poslední myšlence. Prostřednictvím orientálního vypravěče pohádek, který vypráví umírajícímu Arménovi historii jeho rodiny, již nikdy nepoznal, rozvíjí Hilsenrath retrospektivně mnohovrstevný příběh o arménském lidu, o jeho dějinách a tradicích i každodenních zvycích, a také o tom, co vedlo Turky v roce 1915 k pokusu o vyhlazení národa, jejž si zvolili za svého vnitřního nepřítele. Román je napsán jako veliký, nekonečný dialog, pohádková forma umožňuje Hilsenrathovi používat výrazové prostředky — mimo jiné jeho charakteristický černý humor —, které dovolí ukázat a říci víc než strohé vylíčení faktů. Zrůdná nenucenost vůdců, s níž odsoudí k smrti milion lidí, praktičnost byrokratů, kteří genocidu zorganizují, a hrůznost mechanismu, který v naší mysli učiní ze souseda, s nímž jsme léta žili v přátelském souladu, bezcenného tvora, jehož je třeba jakýmkoli způsobem zlikvidovat — to jsou jen některé z temných vlastností lidského druhu, jež Pohádka o poslední myšlence vyjevuje a jež jsou noční můrou i dnešní doby.
Už když jsem psal Noc, věděl jsem, že se v Turecku odehrál holocaust. […] Řekl jsem o záměru svému agentovi v Americe. Byl nadšený. Měl pocit, že by mohla od roku 1933, kdy vyšlo Werfelových Čtyřicet dnů, vyjít další knížka s touto tematikou. Věděl jsem, že mne budou s Werfelem porovnávat. Nakonec mne to stejně dostihlo. Poznal jsem, že to nemusím napsat lépe, ale prostě jen jinak. A to jsem udělal. A sepsal jsem příběh genocidy jako pohádku, říká autor v jednom z rozhovorů, který následoval po velkém úspěchu německého vydání knihy, za niž obdržel prestižní Cenu Alfreda Döblina.
Edgar Hilsenrath je však nejen kontroverzní autor, ale především strhující vypravěč, jehož románová řeč se valí jako proud řeky. Je tomu tak i v Pohádce o poslední myšlence. Prostřednictvím orientálního vypravěče pohádek, který vypráví umírajícímu Arménovi historii jeho rodiny, již nikdy nepoznal, rozvíjí Hilsenrath retrospektivně mnohovrstevný příběh o arménském lidu, o jeho dějinách a tradicích i každodenních zvycích, a také o tom, co vedlo Turky v roce 1915 k pokusu o vyhlazení národa, jejž si zvolili za svého vnitřního nepřítele. Román je napsán jako veliký, nekonečný dialog, pohádková forma umožňuje Hilsenrathovi používat výrazové prostředky — mimo jiné jeho charakteristický černý humor —, které dovolí ukázat a říci víc než strohé vylíčení faktů. Zrůdná nenucenost vůdců, s níž odsoudí k smrti milion lidí, praktičnost byrokratů, kteří genocidu zorganizují, a hrůznost mechanismu, který v naší mysli učiní ze souseda, s nímž jsme léta žili v přátelském souladu, bezcenného tvora, jehož je třeba jakýmkoli způsobem zlikvidovat — to jsou jen některé z temných vlastností lidského druhu, jež Pohádka o poslední myšlence vyjevuje a jež jsou noční můrou i dnešní doby.
Už když jsem psal Noc, věděl jsem, že se v Turecku odehrál holocaust. […] Řekl jsem o záměru svému agentovi v Americe. Byl nadšený. Měl pocit, že by mohla od roku 1933, kdy vyšlo Werfelových Čtyřicet dnů, vyjít další knížka s touto tematikou. Věděl jsem, že mne budou s Werfelem porovnávat. Nakonec mne to stejně dostihlo. Poznal jsem, že to nemusím napsat lépe, ale prostě jen jinak. A to jsem udělal. A sepsal jsem příběh genocidy jako pohádku, říká autor v jednom z rozhovorů, který následoval po velkém úspěchu německého vydání knihy, za niž obdržel prestižní Cenu Alfreda Döblina.
- Rok vydání 20041019
- Jazyk CZE
- Počet stran 384
